„Paličky krásně voní“ (Jiří Bárta, 5plus2)

Eva Hrnčířová má folklor v krvi. Rodačka se Staré Břeclavi se na cimbál učila hrát už na základní umělecké škole. "Na jižní Moravě se cimbál běžně vyučuje," říká žena, která se na Vysočinu provdala. S rodinou žije v Obyčtově.

Zatímco v jejím současném domově může působit tento strunný nástroj poněkud exoticky, na Slovácku jde leckdy o běžnou výbavu domácnosti. "Můj tatínek byl primáš cimbálové muziky, který si přál mít cimbálovou muziku doma. Jsme čtyři sourozenci a všichni na něco hrajeme, dva bratři už mají každý svoji cimbálovku, vyloženě jsem v tom vyrostla," líčí Hrnčířová, jak se k cimbálu dostala. Doma prý vždy jeden až dva cimbály bývaly.

Jen si zkuste představit, jak asi vypadají rodinné akce. "Na svatbách a dalších oslavách se vždycky sejdeme, třeba i s bratranci, kteří se výborně oženili a přivedli do rodiny další hudebnice. Je to čím dál lepší," dodává se smíchem.

A aby nebylo muzikantů v rodině málo, její manžel je varhaník...

Eva Hrnčířová začala hrát s Horáckou muzikou před čtyřmi lety. "Jednou mi volal primáš, že se dozvěděl, že na Žďársku bydlí cimbalistka, a jestli si s nimi nechci zahrát. Já na to, že nechci. Byla jsem na mateřské a neměla čas. Navíc jsem byla nedůvěřivá k místnímu horáckému folkloru, byla jsem taková namlsaná z jižní Moravy," líčí.

Zanedlouho se spolu však potkali. "Já si zrovna přivezla cimbál z Břeclavi a zahráli jsme si v Kapli u Hendrychů. V kapele se potom rozhodli, že cimbál koupí, i když s nimi hrát nebudu. A za tři dny ho opravdu koupili," vzpomíná pobaveně.

Historka, kterak muzikanti ze Žďáru sháněli cimbál na inzerát v romské osadě na Slovensku, už patří mezi legendární. "Hoši mají zážitek na celý život. Prodejce měl řadu zájemců, rozhodli se je přeplatit. Primáš s basistou vyrazili, navigace je zavedla doprostřed cikánské osady, sbírali odvahu vůbec vystoupit z auta. Všechno dobře dopadlo, prodejce byl úžasný muzikant s velkým srdcem a pozval je domů, zahrál jim. Bylo vidět, jak prožívá, že o nástroj přijde," líčí Hrnčířová.

A tak se cimbál dostal ze Slovenska do Žďáru. A Eva Hrnčířová k souboru. Teď už však pokukuje po novém nástroji. "Šetříme na nový, hotový bude za dva roky, tento současný cimbál je menší a nesplňuje zvukové parametry, které bychom potřebovali. Ale i ten starý budeme používat dál," ujišťuje.

Horácká muzika je v poslední době čím dál aktivnější a vystoupení přibývají. Letos doprovázela například Krojovou pouť na Zelené hoře nebo dožínky v Bohdalově. "Čím větší rodiny a práce doma máme, tím víc muziky paradoxně děláme. Hrajeme spolu velmi rádi, snažíme se radost ze společného hraní předávat lidem. Velkou odměnou je, když se lidé při poslechu rozzáří nebo i slzí a uvolní se," vyznává se cimbalistka.

S manželem vychovává pět dětí, hraje také ochotnické divadlo a ještě zpívá ve sboru. Jak to všechno stíhá? "Učím na základní škole hudební výchovu a angličtinu na půl úvazku, velkou podporu mám doma, ať už v manželovi, rodičích, pomáhají i starší děti," oceňuje.

Na svůj nástroj nedá dopustit. "Třeba paličky strašně krásně voní, jsou nejčastěji z ořechového dřeva a nalakované, obalené vatou a nití," popisuje nadšeně.

Cimbál se na jižní Moravu dostal až před druhou světovou válkou. "Nám už to přijde jako odjakživa, ale generace mých prarodičů si pamatuje jiné lidové písně a v jiném provedení než my. Ale zrovna na Horácku je cimbál paradoxně doložený už v 18. století, používal se typ, který se dal nosit na krku, měl dvě oktávy, ten současný má pět," dělá malý exkurz do historie.

Postupně získala rodačka ze Slovácka k horáckému folkloru mnohem smířlivější postoj. "Určitě má v Česku svoji svébytnou pozici," uznává po čase.

Minulý týden pokřtila Horácká muzika nové album. Hudebníkům tleskalo zaplněné žďárské divadlo. "Cédéčko jsme se snažili udělat pestré, postupně jsme písně vybírali podle toho, jak na ně reagovali lidé při vystoupeních. Pozvali jsme také hosty, aby vynikla krása písní i díky jiným hlasům," říká.

O další generaci muzikantů je snad u Hrnčířů postaráno. Jejich dcera se loni dostala ve folklorní soutěži Zpěváček až do celostátního kola. "To pro mě byla velká radost. Ale děti mají často vlastní cesty a nejdou úplně podle představ rodičů," zůstává opatrná.

Horáckou muziku založil v roce 1992 brněnský etnograf a sběratel horáckých písní Josef "Adžik" Hora jako doprovodnou kapelu místních tanečních souborů. Kapela se však vydala i vlastní cestou - rozšířila repertoár o písně moravské, slovenské i folkové a hraje při nejrůznějších příležitostech. Minulý týden pokřtila svoje nové album Jak studánka otvírá se. V současné době hraje pod vedením primáše Milana Nováka ve složení troje housle, viola, kontrabas, klarinet či flétna a cimbál. "Rozhodli jsme se vrátit cimbál do horáckého folkloru. Jedna názorová skupina si myslí, že se má hrát v čisté podobě, druhá se snaží být progresivnější a nebrání se novým vlivům. Jde o to, co je správně, a najít přesně tu míru," říká cimbalistka Eva Hrnčířová.