Horácká hudba, píseň a tanec (Mgr. Jan Kuča)

Lidová hudba na Horácku vykazuje blízkou příbuznost s písní českou a řadíme ji k tzv. západnímu typu hudby. Nejstarší nástrojové seskupení bylo na Horácku zaznamenáno ve složení gajdy - dudy, housle a cimbál.

Leckdy se objevovala i jiné nástroje: harfa, lesní roh, buben aj. Už v polovině XIX. století hrávaly na Horácku štrajchy - kapely se smyčcovými a dechovými nástroji dohromady. 

Unikátní složení měly kapely na Jihlavsku, tzv. "skřipkařské", jež se skládaly z doma vyráběných nástrojů se specifickým zvukem a vzhledem. V sestavě bývaly obvykle "malý husle" (primitivní housle) , "velký husle" (nahrazovaly violu) a "plošprment"- skřipácký bas (menši než běžná basa), na nějž se hrálo ve vodorovné poloze. Tyto kapely se udržely v přirozeném prostředí až hluboko do XX. století a hrávaly v jihlavských vesnicích hlavně během svateb a tanečních zábav. Poslední "Havrdova muzika" z Velkého Beranova natáčela ještě v 70. letech v brněnském rozhlase.
Lidová píseň na moravském Horácku stála ve srovnání s jinými národopisnými regiony dlouho ve stínu, v poslední době se objevilo několik knižních sbírek, z nichž můžeme jmenovat Lidové písně z moravského Horácka M. Toncrové (Brno 1999), Písnička a popěvky ze severu Horácka Josefa Hory (Žďár nad Sáz., 2003) nebo Zpěvník horáckých písní po lidech sebraných Míly Brtníka (Jihlava, 2003). Ze starších sbírek můžeme jmenovat především Horácký zpěvník Vratislava Bělíka (Havl. Brod 1954) a Říkadla, škádlivky, lidové hry a písně Bohuslava Pernici (Havl. Brod 1952).
Na českém Horácku představují největší sbírky Holasovy České národní písně a tance (1910), díl V. a III. Díl monografie Chrudimsko a Nasavrcko (1912). Snad se brzo dočkáme i nových vydání českých horáckých písní.

K charakteristickým rysům horácké písně je střídavý takt u tanečních písní, především na severním moravském Horácku a ve východočeském Horácku. Tance, které se na takové písně tančily, jsou označovány "směsek" nebo "mateník" nebo "tanec přes nohu".
Dalším častým typem jsou třídobé takty buď ve valčíkovém rytmu (tajč) nebo v obřadní menuetové podobě. Těmto tancům se na Horácku říkalo "hanácká", "vláčitá" apod.
Útvarem, charakteristickým pro Horácko i pro sousední regiony - Brněnsko, jižní Čechy - je zpěvní "kolo". O přestávce u muziky se otáčely ženy (ale nezřídka i muži nebo všichni společně) za zpěvu různých písní v kole a podle charakteru písně volily i druh kroku, běhu nebo skákání. V tu dobu hudba odpočívala.